Mezi 24. červencem a 23. srpnem je v Rakousku nejparnější období v roce, které místní nazývají „psími dny“. Právě v tomto období se potácí na vídeňském rozpáleném předměstí dvanáct postav – slabomyslná stopařka, jež se vtírá lidem do aut, prodejce zabezpečovacích zařízení, který pátrá po vandalech, rozvedení manželé či otylý důchodce, jenž se pokouší stylizovat hospodyni do role zemřelé manželky. Režisér Ulrich Seidl zdařile kombinuje neherce s profesionály a se sadistickou realističností zkoumá, jak tropické vedro ovlivňuje tamní maloměšťácký způsob života. Seidl jednotlivé situace nechává dospět až na samou hranici, za níž se zpravidla opouští kinosál. Ostatně sám režisér přiznává hru s divákem: „Kam až můžu dráždit onen bod, kdy se divákovi chce utéct, ale přesto to neudělá?“
